Psychiatrická farmakoterapie u dětí a mládeže: Kdy léky pomáhají?

Psychiatrická farmakoterapie u dětí a mládeže: Kdy léky pomáhají?

Péče o duševní zdraví by měla být komplexní a stát na několika pilířích. U dětí a mládeže toto pravidlo platí dvojnásobně. Na každou psychickou poruchu je totiž třeba pohlížet jako na vícefaktorový jev. Hovoříme o příčinách biologických, tedy tělesných, což může být v konkrétních případech např. neurochemická nerovnováha v mozku dítěte, vývojová vada apod. Dále je tu faktor psychologický, který je dán určitými zažitými myšlenkovými a emočními vzorci vedoucími k psychické nepohodě postiženého. Nakonec je tu však i faktor sociální, čímž rozumíme určitou společenskou patologii, která se rozvinula v bezprostředním okolí jedince. U mladistvých se v tomto ohledu můžeme setkat např. se šikanou, stalkingem, emoční deprivací apod.

Frustrující můžou být samozřejmě i těžké události, jakými jsou rozpad rodiny, nemoc či ztráta blízkého člověka. Na tomto místě je třeba zmínit, že zde hraje roli i vyšší citlivost a zranitelnost některých dětí a z hlediska sociálních vlivů mají význam i jevy, které za společenskou patologii označit nelze (hádky mezi sourozenci, často dobře míněná nároková nebo naopak hyperprotektivní výchova, ztráta kamaráda apod.). Trauma je tedy zcela individuální prožitek, který nelze zobecnit a nějak konkrétně definovat. Tato poznámka je důležitá, protože se psychické problémy objevují nejen u zanedbávaných čí týraných dětí, ale i v rodinách, v nichž se rodiče snaží dělat pro své děti to nejlepší. Duševní utrpení potomka pak někdy vede ke nerealistickému sebeobviňování rodičů a úzkostem, což dítě vycítí, cítí se navíc spoluzodpovědné i za starosti rodičů a to se často stává základem pomyslného bludného kruhu.

Kdy léky nasadit?

Výše zmíněné tři faktory se vzájemně prolínají a nedají se od sebe oddělit. V případě dětí a mladistvých má smysl řešit v prvé řadě faktory psychologické a sociální, které můžeme změnit bez pomoci farmakoterapie. Stěžejní roli zde hraje psychoterapie, rodinná terapie, režimové úpravy, práce s pozorností (mindfulness) a nácviky dechových nebo svalových strategií. V určitých případech je samozřejmě nasazení vhodných léků rovněž důležité, medikace by však měla hrát roli podpůrnou a neměla by být považována za všespásné řešení. Je samozřejmostí, že u dětí a mládeže je třeba volit přípravky s ještě větší opatrností a ohledem na to, aby nezpůsobovaly závislost. Pokud však paralelně nedojde k odstranění objektivních sociálních stresorů, jestliže si mladistvý pacient neosvojí strategie, s jejichž pomocí se zvýší jeho frustrační tolerance a nezbaví-li se pomocí terapie opakovaných sebezraňujících myšlenkových vzorců, nebude mít farmakoterapeutická léčba naději na trvalý úspěch. Jinými slovy tedy můžeme říci, že je duševní onemocnění výsledkem dynamické interakce mezi fyzickými, psychickými a sociálními faktory, které mohou zlepšovat, udržovat ale i zhoršovat jeho průběh a následky.

 Do léčby se zapojují lékaři i rodina

Terapie závažnějších psychických obtíží stojí minimálně na dvou pilířích a je podmíněna intenzivní spoluprací mezi psychiatrem a psychologem, resp. psychoterapeutem. Lékař musí posoudit, zda je nasazení psychofarmak nezbytné, musí umět odlišit duševní rozladu, která může být dána např. pozdním či předčasným zráním, resp. vývojově podmíněnými změnami (např. hormonální změny v pubertě) od duševní poruchy nezletilého pacienta. Je nutné, aby měl průběžnou zpětnou vazbu o případném pokroku či obtížích v rámci psychoterapeutického procesu a změnách v oblasti sociální či režimové. To mu umožňuje regulovat farmakoterapii citlivě a efektivně. Totéž platí samozřejmě i o psychoterapeutovi, který pro svou svou práci informace od psychiatra aktivně vyžívá. Dalším důležitým pilířem je alespoň základní spolupráce rodičů, resp. zákonných zástupců mladistvého klienta a jejich informovanost o plánované medikaci i o psychoterapeutických opatřeních. Lékař konzultuje situaci s rodiči i bez přítomnosti nezletilého. Pro práci psychoterapeuta je stěžejní navázání bezpečného vztahu, proto jsou obsahy terapeutických setkání důvěrné a ke konzultacím se zákonnými zástupci dochází za přítomnosti mladistvého klienta. Společnou platformou pro řešení rodinných vztahů je rodinná terapie, popř. rodinné konzultace, při nichž je přítomno více členů rodiny.

Společným cílem jednotlivých odborníků je to, aby byla v rámci dětské psychiatrie medikace poskytována výhradně v indikovaných případech, pouze na nezbytně dlouhou dobu a aby byla maximálně šetrná. Dopředu upozorňujeme na to, že psychiatrické vyšetření nemusí nutně vést k nasazení farmakoterapeutické léčby a že její opodstatněnost určuje výhradně lékař, nikoliv např. výchovný poradce nebo nám neznámý terapeut, který nebyl schopen dosáhnout pokroků v léčbě psychoterapeutickými prostředky.
 
Ve všech zdravotnických zařízeních by měl být prioritou prospěch a maximální zvýšení životní kvality mladistvého klienta, a to nejen z krátkodobého či střednědobého, ale především z dlouhodobého hlediska. Farmaktoretapie je v případě určitých duševních poruch efektivní a důležitou součástí léčby. Péče o duševní zdraví dětí a mládeže však musí být komplexní a postihovat nejen biologické, ale i psychologické a sociální aspekty jednotlivých poruch.